Jdi na obsah Jdi na menu
 


Povídka

20. 11. 2006

Ticho přerušované zvukem mého dechu se rozléhá všude kolem.
Nepřítomně hledím do plamenů ohně v krbu a moje myšlenky bezcílně bloudí prostorem.
V rukou svírám pohár vína a občas se z něj napiji, ale moje podvědomí to vůbec nezaznamenává. Dokážu vnímat jen jedinou věc - svou depresi.
Nezajímá mě tikání hodin, praskání dřeva v plamenech, tanec jisker či cokoliv jiného.
Nezajímá mě nic.
Z transu mě probere až zvuk tříštícího se skla o pár hodin později. Trochu dezorientovaně se rozhlédnu kolem, ale o vteřinku později už naprosto jistě mířím do své pracovny odkud se zvuk ozval. Vkročím dovnitř opatrně s hůlkou v ruce a …
"Tabby! Kolikrát jsem ti říkal, abys na věci v mojí pracovně dávala pozor!"
Kočka po mně uraženě blýskne očima a provokativně se uvelebí přímo uprostřed mých poznámek.
Podrbu ji za ušima a ona, ačkoliv se snažila být okázale nevšímavá, začne spokojeně vrnět.
Falešnice.
Pohled mi samovolně ulpí na ručně vyřezávaných hodinách a zjistím, že už je mnohem později, než jsem původně myslel.
Další den v nekonečné řadě skončil, je čas jít spát.
Tiše za sebou zavřu dveře pracovny, abych nerušil Tabby, která si ustlala uprostřed stolu, a vkročím do ložnice. Tři kroky a už ležím na posteli.

***

Místností se rozlehne zvuk zvonku.
Kdo to, sakra, může být?
Otevřu dveře, s nepřátelským výrazem vyhlédnu ven a v tom okamžiku mi spadne čelist.
Za mými dveřmi totiž stojí štíhlá starší žena v černém hábitu se sevřenými úzkými rty, černými vlasy přísně staženými do uzlu na šíji a dvěma kufry u nohou.
Ve vteřině mi dojde, kdo to je, a to zjištění je snad ještě horší než učit Harryho Pottera.
Moje matka.
A ty kufry - to může znamenat jen jediné - hodlá tu nějaký čas zůstat.
Po všech těch letech jsem získal pocit, že mě moje rodina konečně odepsala(přece mi nemůžou odpustit, že jsem slibnou kariéru Smrtijeda vyměnil za kantořinu), a můžu mít klid, ale najednou se tady objeví moje drahá máti - jen tak, jakoby nic.
"Budeš na mě takhle koukat ještě dlouho, Severusi?" odtuší moje matka bez jakéhokoliv náznaku citu.
"Ani ne, pojď dál." vrátí se mi nečekaně řeč a já raději zaplaším to obrovské množství otázek, na které bych rád znal odpověď.
Matka autoritativně dojde doprostřed haly mého domu, kufry samozřejmě zanechávaje přede dveřmi, abych se o ně musel postarat já(nic složitého, samozřejmě - mávnu hůlkou a kufry odlevitují do pokoje pro hosty v patře), přelétne svým mrazivým rentgenovým pohledem celou místnost, a pak opovržlivě prohlásí cosi o tom, že absolutně nemám vkus.
Z hábitu najednou vytáhne svou nablýskanou hůlku, párkrát s ní mávne a mně svět ztemní před očima.
Nikoliv proto, že by mi něco provedla, ale protože vyčarovala na okna těžké černé závěsy, které nepropouštějí ani jediný ubohý paprsek světla zvenčí.
Chvíli na to se sama skoro přerazí o okraj ručně tkaného koberce, takže je mi dopřáno alespoň světlo svíček.
"No, tak TOHLE je mnohem lepší." kývne matka spokojeně hlavou a založí si ruce v bok.
Samozřejmě, že se mě vůbec neotázala na můj názor, nedej bože na mé svolení.
Matka kolem mě pomalu přejde do obývacího pokoje, který taktéž "vylepšila" a posadí se do křesla.
Bylo by obrovská chyba nechat ji samotnou, takže se, vzpomínajíc na své šťastné dětství, kdy jsem byl za jakýkoliv prohřešek proti matčiným přísným pravidlům exemplárně trestán, urychleně přesunu za ní.
Usednu do protějšího křesla, čímž jí poskytnu výhodnou možnost deptat mě svým upřeným pohledem. Nepochybuji, že jí využije.
"Co tě ke mně přivádí, matko?" pokusím se jí zdvořile zeptat, proč mě po osmi letech poctila svou návštěvou.
"Severusi, cožpak ty nejsi rád, že mě vidíš?" pokusí se matka o laskavý tón a úsměv a upře na mě oči.
Pokud mám říci pravdu, pak ne, ale raději si to nechám pro sebe.
"Nebudu tě napínat dlouho, přijela jsem se tě zeptat, jestli jsi náhodou nezměnil názor."
Věděl jsem, že k tomu dojde.
"Nezačínej s tím zase. Jednou pro vždy - NE! Už jsem vám to řekl alespoň tisíckrát. Nehodlám založit ani se stát vůdcem nové organizace Smrtijedů - teď, když je Voldemort konečně poražen, se chci věnovat jen svým lektvarům. To je moje práce."
"Věděla jsem, že to řekneš. Nemáš v sobě ani kapku naší krve, rozumíš? Už dávno nejsi syn své matky a otce - býval jsi nám dobrým synem, byl jsi i služebníkem našeho Pána - ale teď - podívej se, co z tebe zbylo! Ubohý učitel lektvarů v Bradavické škole - mohl by ses dostat mnohem dál, kdybys chtěl. Dostal jsi tolik šancí! Ale tahle byla poslední. Tvůj otec měl pravdu, nejsi NIC…"
"Už dost, matko. Pokud jsi mi přišla říct jen tohle, pak můžeš zase klidně jít. A vzkaž otci, že já sám jsem hrdý na to, co jsem."
Oni to prostě nikdy nepochopí. Zkažení až do morku kostí.
Matka majestátně vstane a pomalu se uklidní.
I já se raději zvednu z křesla, mávnu hůlkou a přemístím její kufry ke dveřím.
Pomalu projdeme obývákem a zastavíme se až v hale přede dveřmi. Matka se mi upřeně podívá do očí.
"Ptám se tě naposled, jsi s námi, nebo proti nám, Severusi?"
"Věřím Brumbálovi." odpovím pevně.
"Právě jsi rozhodl o svém osudu."
Matka vytáhne z hábitu svou hůlku a postaví se proti mně.
"Souboj - život nebo smrt."
"Já s tebou nebudu bojovat - jsi moje matka."
"Vytáhni hůlku a bojuj!"
To už na sebe hlasitě křičíme.
Stojíme naproti sobě, hůlky v napřažených rukou a oba upřeně sledujeme jakýkoliv pohyb toho druhého.
Náhle se halou rozlehne podivný zvuk.
Cvak, cvak, cvak.
Na chvíli utichne, ale pak se ozve znovu.
Oba najednou otočíme hlavy směrem, odkud se zvuk ozval, a tam uvidíme Tabby, která nás zmateně pozoruje z posledního schodu.
Oba se naráz otočíme tvářemi zpátky k sobě, hodiny v obýváku začnou odbíjet celou a matka do jejich bití ledově ucedí: "Na třetí dobu po odbití začneme. Oba."
Hodiny dobíjí, zbývají tři vteřiny, dvě, jedna a pak…
"Avada Kedavra" zahřmí místností matčin hlas prolínající se s mým: "Expelliarmus" .
Z našich hůlek proti sobě vytrysknou proudy oslepujícího světla a s hlasitým hřmotem se srazí.

***

Udýchaně zírám do tmy a hlavou mi víří hejna myšlenek. Srdce mi buší v infarktovém tempu maratónského běžce a můj krevní tlak se blíží hodnotě hrozící výbuchem tepny.
Nakonec se s úlevným výdechem sesunu zpátky na polštář. To byl ale sen. Asi bych měl přestat číst Poea - viditelně to na mě má špatný vliv.
Nakonec usoudím, že začínám být přehnaně paranoidní, zavřu oči, myslím na něco pěkného a pokusím se znovu usnout.

***

Z krbu září měkké světlo a naplňuje pokoj útulností. V rozích tančí tmavé stíny, a až ke mně zaznívá tlumený šramot přicházející z rohu knihovny.
Ta potvůrka Tabby si už zase brousí drápky o některou knihu v dolní polici.
S neuvěřitelně lehkým srdcem sedím v křesle, upíjím víno a směji se tomu snu. Myslím na své rodiče. Ten sen byl zvláštní. Ne, nebyl zvláštní, byl absurdní. Copak by se moje hrdá a neústupná matka snížila k tomu, aby sem za mnou přijela, zazvonila u mých dveří a promluvila se mnou?
Nemožné, nereálné, iracionální.
Najednou se domem rozlehne zvonek.
Cynický úsměv se mi vytratí z tváře a já začnu mít velice ošklivé tušení.
Kéž bych byl (jen) paranoidní!

Vysvětlení

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář